Historie pravého Marseillského mýdla

Velmi zjednodušeně můžeme říci, že Marseillské mýdlo vzniká zmýdelněním přírodních olejů a hydroxidu sodného.

Ve Francii bylo mýdlo používáno již od starověku. Již v římské encyklopedii 1. století popsal Plinius ve svém Natural History, jak Galové používají výrobek na bázi loje a popela pro obarvení vlasů na zrzavo. Toto mýdlo sloužilo jako gel a odbarvovač na vlasy.

Předchůdcem Marseillského mýdla bylo mýdlo alepské, pocházející ze syrského města Aleppo. Způsob výroby alpského mýdla je založen na bázi směsi olivového a vařínového oleje a toto mýdlo se v důsledku křížových výprav velmi rychle rozšířilo po celém Středomoří, přes Itálii do Francie a Španělska. V Marseille vznikly první mýdlárny již ve 12. Století. Jako hlavní surovinu používaly olivový olej, který byl lokálního původu z regionu Provence. Soda pro zmýdelnění se získávala z popela rostlin žijících v slaném prostředí, zvláště z mořské řasy slanorožce (salicorne).

Ve 14. století se prvním oficiálním mýdlařem v Marseille stal Crescas Davin a v roce 1593 založil Georges Prunemoyr první továrnu na mýdla v Marseille. Na počátku 17. Století již výrobe mýdla v Marseille jen stěží pokrývá potřeby města a regionu. Do Marseille se lodí dovážejí další mýdla z Janova a Alicante. Poté, co však ve Španělsku vypukla válka se dovoz španělských mýdel zastavil a marseillští mýdlaři byli nuceni zvýšit výrobu tak, aby mohli dodávat mýdla i na sever, do Frnacie, Velké Británie, Nizozemska a zvláště Německa, které očekávalo třicetiletou válku a chtělo se mýdlem předzásobit.

V roce 1660 bylo v Marseille již 6 továren na mýdla, jejichž celková roční produkce činila kolem 20 000 tun. Za vlády Ludvíka XIV se díky své kvalitě název „Savon de Marseille“ stává běžným pojmem. Marseillské mýdlo mělo zelenou barvu a prodávalo se v kvádrech o hmotnosti 5 nebo 20 kg.

5.10.1688 vydává Ludvík XIV verdikt, sepsaný Jean-Baptiste Colbertem de Seignelay, který reguluje výrobu mýdla. Podle tohoto verdiktu se Marseillské mýdlo smí vyrábět pouze z čistého olivového oleje, bez použití živočišných tuků a loje, a to pod trestem propadnutí zboží. Toto nařízení vysoce ovlivnilo kvalitu mýdla a dodalo mu nemalou prestiž. Je to také doba vzniku dalších továren v Salon-de-Provence, Toulon a Arles.

V roce 1786 je v Marseille již 49 továren, které produkují 76 000 tun mýdla a zaměstnávají 600 pracovníků. Po francouzské revoluci v roce 1789, která přibrzdila průmyslový vývoj, dochází v Marseille opět k rozkvětu mydlářství a v roce 1813 již můžeme napočítat 62 továren.

V roce 1820 se do Francie dostávají po moři nové suroviny, z nichž pro výrobu mýdla se začínají používat palmový a kokosový tuk, arašídový a sezamový olej. Marseillské mýdlo musí ovšem čelit levnější konkurenci z Anglie, ale také z Paříže, kde se mýdla vyrábějí z levných surovin, živočišných tuků a loje.

Na počátku 20. století je v Marseille 90 mýdláren. V roce 1906 ustanovuje François Merklen recepturu pro výrobu mýdla, která ustanovuje přesné složení. Podle ní musí Marseillské mýdlo obsahovat 63% kokosového nebo palmového tuku, 9% sody a 28% vody.

Mýdlařský průmysl v Marseille dále vzkvétá, a to až do 1. světové války. Největší obtíží během této doby se stává špatná dostupnost surovin dovážených po moři. V roce 1913 byla produkce mýdla ještě 180 000 tun, zatímco v roce 1918 již jen 52 817 tun. Po válce mýdlařský průmysl opět rozkvétá, také díky pokroku v oblasti strojírenství a mechanizace a v roce 1938 se již opět vyrábí 120 000 tun mýdla.

Po vypuknutí 2. Světové války Marseille zásobuje mýdlem ještě polovinu Francie. Ovšem v průběhu války je výroba velmi omezena. Mýdlo je nahrazeno syntetickými prostředky a Marseillské mýdlárny zavírají jedna po druhé.

V současné době jsou v Marseille a jejím okolí pouze 4 továrny, které vyrábějí Marseillské mýdlo původní metodou tak, jak se vyráběla před 300 lety. Jsou to: Marius Fabre, Savonnerie Fer a Cheval, Savonnerie du Midi a Le Serail. Jen tyto továrny vyrábějí známé kostky o gramáži 600 g a razítkem 72% d´huile a názvem firmy.